v první řadě chordofon, tedy hudební nástroj, který vydává zvuk chvěním jedné nebo více strun.
Ovšem princip rozechvívání strun nemá obdoby. Struny jsou na místo smyčcem rozeznívány kolečkem
potaženým kůží (nebo natřeným kalafunou) uváděným do pohybu klikou. Funkce kolečka je podobná jako
smyčec u houslí.
Tónové výšky melodických strun ukrytých uvnitř korpusu dosáhnete pomocí klávesové mechaniky.
Nástroj má vedle toho i několik bordunových (doprovodných) strun vydávajících stejný tón; jedna z nich pak
bývá opatřena vibrující kobylkou, dodávající niněře její charakteristický drnčivý zvuk.
Niněra pod lupou
Za tisíc let živobytí, někdy živoření, prošla niněra dlouhým vývojem. Měnil se tvar, počet strun,
klaviatura, ladění, ba dokonce počet hráčů. Obdobnou evolucí prošli i další nástroje, ovšem
u málokterého byly proměny času tak výrazné.
Počet hráčů
Obvykle je niněra určena pro jednoho instrumentalistu. Nicméně například
v období renesance se stavěli také mohutné niněry, které obsluhovali dva hráči.
Přesně takovou spatříte vyobrazenou v galicijské poutní katedrále Santiago de Compostelo.
Bohužel jsem se nikde nesetkal s funkční niněrou pro dva hráče, takže nemohu referovat nic
bližšího o zvukové specifikaci. Nicméně dá se předpokládat mohutnější a hlubší zvuk.
Třecí kolečko
Je nedílnou součástí nástroje. Z dochovaných pramenů bylo dřevěné, potažené kůží.
V praxi jsem se setkal s dřevěným kolečkem bez kůže. Aby bylo dosaženo
dostatečného tření bylo kolečko potřeno kalafunou (obdobně, jako se potírá smyčec)
a struny omotány vatou. Naučit se dobře struny vatou omotat je ovšem vcelku alchymie.
V současnosti se vyrábějí kolečka i z jiných materiálů, např. silon, nebo pertinax.
Struny
U moderních nástrojů jsem se setkal i s kovovými strunami, určenými původně na
housle či violy. Přesto dávám přednost strunám střevovým, které jsou jednak více autentické,
ale především zvukově mnohem lepší. Bohužel výrobou střevových strun se zabývá jen
pár výrobců a jejich cena je tedy výrazně vyšší.
Klaviatura
Klávesy jsou vymyšleny velmi vtipně a jednoduše. Jsou umístěny zespodu nástroje a to proto,
že po uvolnění stisku se vrací klávesa do výchozí polohy pomocí gravitace. To je samozřejmě do jisté míry
limitující co se týče techniky hry. Nejstarší nástroje
měly klávesy přímo v těle nástroje, až později se klaviatura umístila vně ozvučné části, což
mělo velmi příznivý vliv na jakost zvuku.
U některých lidových variant klaviatůra zcela chybí. Je nahrazena bezpražcovým hmatníkem.
Takové nástroje se ale více blíží smyčkovému nástroji, kterému líný hráč přidělal navíc třecí
kolečko.
Tvar korpusu
Nejprimitivnější nástroje měli tvar krabice. Krabice s klikou a klávesami.
Naštěstí během období gotiky a zejména renesance se tvar nástroje měnil. Renesanční
tvar nástroje jsem zvolil pro svůj nástroj. Nástroj se dobře ovládá a tvar je velmi estetický.
V období baroka se niněra vzhledově výrazně mění, mušlovitý korpus kopíruje tvarem loutnu.
A stejně jako u loutny se obsluha pere s nástrojem, který má tendenci "plavat".
Ladění
Uvnitř klaviatury mají klávesy tzv. praporky, kterými se jemně dolaďuje intonace.
Nastavit praporky je práce na několik hodin a přesto si nepamatuji nástroj, který by dokonale
intonoval. Intonaci lze v omezené míře vylepšovat silou stisku klávesy. Oživit tedy nový nástroj
je práce na měsíce.
Nejobvyklejší ladění je v Cdur nebo Gdur. Pro Gdur to tedy představuje mít melodické struny
laděny obě unisono D a bordunové struny pak G, D a A. Těmto laděním se říká Francouzské.
Zvuk
Nejvíce hra na niněru připomíná posluchači dudy. Je to na první pohled nepochopitelné,
protože dudy jsou nástroj dechový, tedy zcela rozdílný. To kouzlo, které
oba nástroje spojuje je ostinátní bas. Tedy doprovodný tón, který zní po celou dobu skladby.
Čím dudy nedisponují, je ovšem vybrující kobylka, která vedle melodie tvoří rytmus.
Hra s vibrující kobylkou je poměrně náročná. Vedle hraní melodie musí instrumentalista
navíc akcentem při otáčení kličky tvořit rytmus.
obrazová galerie